Pražské panorama
Pražská panoramata
(20.–30. léta 20. století)
Malebná panoramata blízkého okolí Prahy, která známe z idylických grafických listů 19. století, se měla dramaticky změnit s novou výstavbou, plánovanou po vzniku tzv. Velké Prahy 1. 1. 1922. Královské hl. město Praha (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, Holešovice a Bubny, Libeň) bylo rozšířeno o 37 okolních obcí: Bohnice, Braník, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hloubětín, Hlubočepy, Hodkovičky, Hostivař, Hrdlořezy, Malá Chuchle, Jinonice, Karlín, Kobylisy, Košíře, Krč, Liboc, Malešice, Michle, Motol, Nusle, Podolí, Prosek, Radlice, Sedlec, Smíchov, Strašnice, Střešovice, Střížkov, Troja, Veleslavín, Královské Vinohrady, Vokovice, Vršovice, Vysočany, Záběhlice a Žižkov.
Zůstává velkou zásluhou tehdejších členů Památkového sboru hl. města Prahy, zejména magistrátního rady Rudolfa Hlubinky, který přiměl pražský magistrát, aby nechal urychleně fotograficky zdokumentovat pražskou periférii – jednotlivé památky a také celková panoramata.
Jako úřední fotograf byl zprvu určen zaměstnanec stavebního úřadu ing. Karel Bernau. Práce ale postupovaly velmi pomalu, protože mu jeho hlavní pracovní povinnosti nedovolovaly věnovat se přednostně fotografování. Na jaře roku 1923 proto Památkový sbor angažoval několik fotografů, kteří podle podrobných plánů a pokynů, pod dohledem magistrátních úředníků a dalších odborníků začali systematicky fotografovat „v pohledových okruzích“ z přesně stanovených bodů pražské okolí. Lokality vytipovali, stanoviště do plánů zakreslili a kontrolu prováděli JUDr. Rudolf Hlubinka, Dr. Zdeněk Wirth, Ing. Jan Herain a PhDr. Karel Guth. Jednotlivé snímky na sebe nenavazovaly vždy zcela přesně, prioritou bylo zachytit vše důležité. Úřední legitimace opravňovaly fotografy a jejich doprovod „k účelům úředním fotografovati a zaměřovati všecky památky stavební, umělecké, přírodní atd., a to v celém obvodu sjednocené obce pražské. Občané celé Prahy se žádají, aby mu v provádění jeho úkolu nejen nepřekáželi, ale i na požádání ochotně vyšli vstříc“. Finanční náklady na celou akci nesl pražský magistrát.
Nejvíce fotografií pořídili Antonín Alexander a Tomáš Vojta. Vojta byl profesionální fotograf a Alexander - původně strojnický pomocník - pracoval v tomto oboru jako amatér. Se svým nelehkým vybavením zdolávali mnohdy málo schůdné terény. Oba používali vlastní fotoaparáty a odevzdávali skleněné negativy ve velikosti 13x18 cm a od každého vždy tři až čtyři pozitivy ve stejné velikosti. Veškeré negativy a dvě řady pozitivů nakonec skončily uložené v Archivu hl. města Prahy, který tehdy sídlil ve Staroměstské radnici. Bohužel, téměř 17 000 těchto negativů podlehlo požáru radnice 8. 5. 1945 - na samém konci 2. světové války. Pozitivy se však naštěstí zachovaly kompletně a výsledky práce mnoha nadšených úředníků, památkářů a fotografů tak zůstaly zachovány. Jednotlivé snímky panoramat jsou poměrně rozšířené a často publikované, ale díky souvislým řadám ve sbírce fotografií Archivu hl. města Prahy, mohou být nyní využity podle původního záměru v celé své kráse.
Pohledy je jistě možné srovnávat s dnešními barevnými fotografiemi – proti nim jsou staré černobílé snímky vždy trochu v nevýhodě a působí o něco smutněji. Abychom byli spravedliví, zkusme si naše nové záběry při nedělních procházkách po okolí Prahy „odbarvit“. Nebo naopak: pohleďme na starší panoramata očima jejich autorů - se všemi barvami přírody.
Více viz M. Přikrylová, Sbírka fotografií Archivu hl. města Prahy – o jejím původu a fotografech. Pražský sborník historický, 2012, roč. 40, s. 349–390.
